john zorn: the book of heads
performed by christoph funabashi

This disc is a wonderfully schizophrenic music box, a swinging lullaby promptly followed by fuzzed out analog pedals and wah pedal effects, and later followed up by tuning sounds and riffing one might overhear in any given guitar shop. The Book of Heads is classic Zorn musical virtuosity, humor, and sonic exploration, expertly performed here by the virtuosic guitarist Christoph Funabashi.

The album consists of 35 etudes that range in duration from 21 seconds to just over 4 minutes. During the 55 minute journey of the album, one can hear a seemingly 360 degree perspective of what the guitar is capable in terms of timbre and extended techniques. Calling upon objects such as styrofoam, music boxes, and violin bows as well as the voice to resonate with or on the guitar, The Book of Heads demands an acrobatic set of skills and creativity to perform. Funabashi is well equipped for the challenge.

Utilizing multiple instruments and extended playing techniques, Funabashi's playing demonstrates Zorn's trademarked sound which showcases at one moment blues, metal, and classical sounds - even exploring the landscape of the instrument itself with multi-finger tapping across the surface of the instrument and playing of the strings behind the nut and bridge. Seems there's not one centimeter of the guitar that wasn't used for musical vibration here, and when teamed with Christoph's razor sharp musical execution we get a very clear interpretation of this genre-resistant work from 1977 (!). Like much of Zorn's work, you simply must hear it to understand this music - words are no where near capable of doing it justice.

Despite all the fireworks and string gymnastics (which are of course an impressive feat in their own right) I have to mention that I enjoyed this recording from a holistically musical standpoint as well. Tempted as one could be to write this off as perfunctory or at other times pedantic, the true musicianship and creativity of Funabashi shines in each work as he treats each Etude with ease and prowess. One fun aspect of listening to this is trying to determine exactly how the performer executed it live. It's a feat to have produced this album, let alone the recording or the performance itself. Kudos to schraum for taking this artistic leap on what most labels would consider perhaps too esoteric.

Amazing in execution as well as composition, Funabashi's version of The Book of Heads demonstrates some of Zorn's earliest experiments and allusions to what would later become one of his long standing sonic trademarks. Etude #33 alone could be transcribed for the next Naked City album. This being only the second published version of the suite following Ribot's 1995 release on Tzadik, Funabashi lays down a finely crafted and creatively virtuosic interpretation of one of Zorn's most demanding works. Recommended.
Mike V. in Chain D.L.K. (USA)

(...) Most of the pieces are in the one- to two-minute range (fourteen less than a minute) so things happen fast, with Funabashi moving rapidly between settings of radically contrasting character—some noisy, some bluesy, many collagistic, and many defying categorization altogether. The idea that an etude focuses on the exploration of a particular technique is borne out by wide-ranging material wherein scrapes, bowings, strums, and scrabbly, post-punk flurries appear alongside classical patterns and high-pitched drones (a snippet of “Lucy in the Sky with Diamonds” even sneaks its way in).
Zorn's compositional approach in the mid-‘70s was characterized by a restless channel-surfing quality, and one hears repeated evidence of the style in The Book of Heads. Translation: boredom never sets in when Funabashi presents such a rich range of sounds and when the pieces appear and then disappear so quickly. The material asks the guitarist to draw upon the full range of his abilities and to be open to the experimental left-turns that repeatedly occur in Zorn's material. Whether it be exploiting the guitar's percussive potential while delicately picking its strings (as he does on one of the longest pieces, the sixteenth) or coupling tremolo shadings with scratches and dissonant stabs (as happens in the twenty-first), Funabashi's background in indie rock (between 1994 and 2002 he played in the bands Scare Your Girl, Ölkrise '73, and Nelson) and classical guitar and composition study (at the Arnhem Institute for the Arts and the Dutch Messiaen Academy) serve him well in enabling him to meet the music's challenges with seeming effortlessness.
Ron Schepper in textura (Kanada)

(...) It's this briefness of pieces - most are around one minute - and the sheer variety of techniques used here, which makes this an interesting and somewhat exciting release. Strumming the strings but not playing a melody, using objects to play the whole instruments - body and strings - loud, quiet, wild (sometimes with distortion), careful, introspective and extravert. Of course I have no idea what the score looks like, and for instance Chadbourne would have played, nor to what extend Funabashi is using techniques which may be more common place now than in 1977. All that sort of considerations. What I do know is that this is quite a great release of improvised music. To be put on shuffle and repeat and have it running for some time.
Frans de Waard in vital weekly (Niederlande)

(...) These studies make use of all kinds of extended techniques (including preparations) and techniques that are usually associated with musique concrete, namely cut-up and what could be called acoustic sampling. Funabashi pulls almost everything off with brio – the score (35 file cards) leaves a lot of room for improvisation and interpretation, which ensures that this performance is quite different from Marc Ribot’s 1995 reference recording. This work is willingly scattered and zany, but Funabashi manages to put some seriousness into it and to give body and coherence.
Francois Couture in Monsieur Délire (Kanada)

... bei all den künstlich eingebauten Spielhürden ist stets ein musikalischer Inhalt gleichberechtigter Partner und rechts wie links schaut auch immer ein guter Anteil Humor hervor; Humor, der tatsächlich hörbar wird und sich besonders dann manifestiert, wenn im Par-Force-Ritt zwischen tatsächlichem Spiel, skurrilen Pickingeffekten und dem Einsatz von Fremdkörpern wie Luftballons und Ähnlichem hin- und hergewechselt wird. Natürlich ohne Overdubs und im extrem intimen Sound; im Wechsel mit akustischer wie elektrischer Gitarre gespielt, letztere (fast) ohne jeden zusätzlichen elektronischen Effekt (ich meine, einmal Wah-Wah zu hören; Verzerrung zähle ich großzügiger Weise mal nicht als Effekt…). Wer wirklich freies Spiel anhören kann: dies hier ist etwas, um die Ohren freizuspülen (von was auch immer) und ein Instrument auch weitgehend neben den sonst immer präsenten harmonischen Gepflogenheiten zu genießen. Auch in einem Stück, alle 35 hintereinander.
N in Black Magazin (D)

(...) Entscheidend scheint mir, dass Zorn die fetzigen, kakophonen und bruitistischen Facetten der Gitarre nicht kastriert, aber dennoch auch aufscheinen lässt, dass sie ein Kind der Laute ist ('Étude #30'), eine Zunge des Blues und immer noch voller unentlockter Geheimnisse. Nicht allein die 'Étude #32' ist ein Cut-up in der bald als Zorn-typisch erlebten Manier, Étude #34' schon ein wahrer Painkiller, Étude #35' zuletzt wieder ein Nachhall von Renaissancemusik. Funabashi vermittelt, denke ich, Zorns 'Botschaft' klar und deutlich - die Gitarre ist ein herrliches Spielzeug, und Musik ein zeitloses Spiel.
Rigobert Dittmann in Bad Alchemy (D)

Es war im Sommer 2011 in Berlin-Neukölln, als Christoph Funabashi in Answesenheit des Rezensenten beim kleinen, feinen Festival des schraum-Labels sich an John Zorns 35 Etüden für Solo-Gitarre samt zahlloser Objekte, vorwiegend Luftballone, abgemüht hat. Vor ihm hatte erstmals Marc Ribot die Komposition aus dem Jahr 1977 auf Zorns Tzadik-Label eingespielt (1995). Im Studio – und, wie er im Beipacktext erwähnt, nach intensiver Absprache mit Zorn – hat Funabashi jetzt sämtliche Etüden mit extremer Verve und voller Intensität bewältigt, ohne sie zu überwältigen. In sinnfälliger Auslegung der abstrakten Partituren gelingt es dem Gitarristen, auf Konserve den gleichen Grad an Lust zu versprühen wie damals im Konzert. Eine Lust, die aus der Anstrengung wächst, Zorns Vorgaben maßstabsgetreu zu verwirklichen. Nur die vielen bunten Luftballone, die Christoph Funabashi live ins Spiel brachte, muss man hier halt fantasieren.
Andreas Fellinger in freiStil (Österreich)

Schegge, frammenti e contorsioni.
Il corpo ligneo, percosso e sollecitato.
Trentacinque studi per chitarra, composti da Zorn nel 1977 per Eugene Chadbourne, che Tzadik, pubblicherà eseguiti da Marc Ribot nel 1995. Il tedesco Christoph Funabashi li ripropone, armeggiando con quattro chitarre, palloncini di gomma, frammenti di polistirolo, diversi archetti per violino e molta saliva e sudore.
Rapide suggestioni collagistiche e fitta relazione con il silenzio. Molto di questo, tempo dopo, esonderà in Naked City. Performance asciutta, coinvolgente e finemente umorista (nel gesto e nello scontro, fra corpo strumento e cianfrusaglie assortite). Post punk, minimalismo, spunti classici, feedback basico ed hard tonto. Lisergico, ossuto e funzionale.
Perfetto, per un'appagante fruizione randomica.
Marco Carcasi in Kathodik (Italien)

Van John Zorns ‘The Book Of Heads’ bestaan maar weinig opnamen. Tot en met 2012 was het er één - een opname uit 1995 van Marc Ribot. Met de nieuwe uitvoering van Christoph Funabashi zijn het er nu twee. Wanneer een dergelijk fenomeen zich voordoet, is de keuze voor de recensent al snel gemaakt: de nieuwste wordt met de oudste vergeleken en het blijkt dat de jonge virtuoos meer dan potentie heeft, van hem gaan we in de nabije toekomst nog veel horen. Of hij al beter is dan de oude meester durft de recensent in kwestie niet te zeggen. Hier en daar wordt er nog wat gestrooid met stijlkenmerken - Ribot is een bluesgitarist, Funabashi meer klassiek; Ribot is rauwer, Funabashi veel netter - en dan weten we waar de voorkeur ligt. Voor ‘The Book Of Heads’ gaat dat helaas niet op, dan was het werk nu al gedaan. Het is een verzameling van vijfendertig études voor gitaar door Zorn geschreven voor Eugene Chadbourne. Elke étude vereist een hoge virtuositeit en gaat ver voorbij wat men gewend is van een gitaar. Naast de voor Zorn zo typerende stijlbeperking wordt de gitaar met ballonnen aangewreven of worden de snaren los geknipt of uit de brug getrokken. Zorn zou Zorn niet zijn als een deel van het stuk zeer associatief is genoteerd en dus eigenlijk een aanwijzing is voor improvisatie. Dat maakt dat ‘The Book Of Heads’ uit 1995 niet minder een creatie is van Ribot en ‘The Book Of Heads’ uit 2012 niet minder een creatie is van Funabashi. Luister vooral naar beide, want dan beluister je twee volstrekt verschillende platen van Zorn.
Jan Nieuwenhuis in Gonzo(circus) (Niederlande)

Christoph Funabashi hamburgi gitáros-zeneszerzőt évek óta foglalkoztatja Zorn művének előadása. Aztán a 2011-es berlini Schraum fesztiválon Funabashi úgy játszotta el a darabot, hogy egyszerre három hanglemezkiadó is bejelentkezett egy még nem is létező stúdióanyag megjelentetésére. A zenész tavaly nyáron zárta magára a Schraum házistúdiójának ajtaját, hogy négy gitár, egy tucat színes lufi, néhány hegedűvonó, számos fémtárgy és zenélő dobozka, valamint egy polisztirolhab-pisztoly társaságában rögzítse a Book Of Heads 35 etűdjét. A lemez sajtóanyaga szerint a darabok élőben, rájátszások és utólagos szerkesztések nélkül születtek. A megjelenés előtt a produkció résztvevői persze megkeresték magát Zornt, akinek annyira megtetszett a németek hozzáállása, és a végeredmény, hogy engedélyezte a Book Of Heads megjelentetését. Ez pedig nagy szó, hiszen idejét sem tudom, mikor jelent meg John Zorn-lemez a Tzadik label gondozásán kívül.
Funabashi Book Of Heads-előadása semmivel sem marad el az eddig referenciaként szolgáló Ribot-féle verziótól. Izgalmas munka, jó, hogy megszületett.
Les in improv.hu (Ungarn)

(...) Allen voran dürfte JOHN ZORN Anbetern bei The book of heads performed by CHRISTOPH FUNABASHI das Wasser im Mund zusammenlaufen, welche definitiv auf ganzer Länge begeistert sind, aber auch Genrefremde, die das Besondere suchen, sollten eine Hörprobe wagen – meine absolute Empfehlung!
Raphael Feldmann in kulturterrorismus (D)

Der Hamburger Gitarrist Christoph Funabashi spielte die 35 Etüden nach der Ersteinspielung durch Marc Ribot (auf John Zorns eigenem Label Tzadik) nun zum zweiten Mal ein. Sicher übe­intensiv, hat sich der Aufwand gelohnt.
Torsten Möller in Neue Zeitschrift für Musik (D)

Ne tak majstr „neslýchané hudby“ (unerhörte Musik) Christoph Funabashi (1974), žijící v Hamburku a profesionálně oscilující v trojúhelníku tohoto města, Berlína a Frankfurtu nad Odrou. Od svých rockových začátků přes punkově přilaďovanou komorní hudbu až k opeře ovládá umění překvapovat a provokovat – jako skladatel i jako kytarista. Není proto divu, že vedle své vlastní tvorby a vedle „masážování“ jiných skladatelů sáhl právě po provokativním Zornově dílku, aby si na něm ověřil, čeho všeho je schopen. A proč by si s ním neměl takhle počínat, když sám Zorn ve svých mladších letech porušoval, co mohl? Půdorys skladby, která už předem počítá s improvizačními vložkami a doložkami, zůstal zachován, její časomíra je dokonce o pět minut kratší nežli Ribotova verze, ale jinak se Funabashi snaží ty Ribotem vybroušené střípky proměnit v ostré, nebroušené střepy, a když se jednou do melodické osnovy vloudí, vlastně násilnicky vecpe, narušuje ji a místy ruší ve stylu japonizující nespoutané dryáčnosti, tedy v rumraji drncání, skučení, nivočení se snahou o imaginární drónový orchestřík. Různoběžky jeho neustálých zvukosmilných rozeběhů s uštěpačně uštípnutými tóny celé menu o 35 chodech (spíše předsnídávkového charakteru) vše rozparují, vybičovávají, jsou uždibkovaně zvlčilé a občas připomínají poplašné zařízení, tyto rozdivené obchvaty a výtluky se však vzápětí zbortí do dýchavičného utlumení či do nedoslyšené roztěkanosti (a` la to „ztracené vejce“ v tom pokrmu přece musí být), nato perkusivně na dveře předlohy klepe, vycinkává nám i si nás přivolává hvizdy či hlasovým zlomkem, prostě v tom veškerém smirkování, pilování, uskřinutém popraskávání a uhádlivém přeskakování dává i Zornovi mat (a to je co říct!), ve 23. části se dokonce vtělí do pozice rockového heroje atd. Rozhodně se nedá předlohou zmermomocnit, prolustrovává ji a vyždímává ji co to dá ke svému obrazu, a pro ten obraz je případné, že v profilu jeho díla zaznamenáme třeba „dva kousky – jenom pro šílence“ nebo že jeho opernost nazývají garážovou. Proto Zornovo dílko dotáhl až do rozkotání. Není divu, že po něm okamžitě sáhl Schraum, kterému je podobná poloha přece vlastní.
Z.K. Slabý in UNI (Tschechien)